Tu se objevila liška.
Dobrý den, řekla.
Dobrý den , zdvořile odpovedel malý princ. Obrátil se, ale nic nevidel.
Jsem tady, pod jabloní..., řekl ten hlas.
Kdo jsi? zeptal se malý princ. Jsi moc hezká...
Jsem liška, řekla liška.
Pojď si se mnou hrát, navrhl jí malý princ. Jsem tak smutný...
Nemohu si s tebou hrát, namítla liška. Nejsem ochočena.
Ó promiň, řekl malý princ.

Chvíli přemýšlel a pak dodal:
Co to znamená ochočit?
Ty nejsi zdejší, řekla liška, co tu hledáš?
Hledám lidi, odvetil malý princ. Co to znamená ochočit?
Lidé, řekla liška, mají pušky a loví zvířata. To je hrozne nepříjemné.
Pestují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?
Ne, řekl malý princ. Hledám přátele. Co to znamená ochočit?
Je to neco, na co se moc zapomíná, odpovedela liška.
Znamená to vytvořit pouta... Vytvořit pouta?
Ovšem, řekla liška. Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícúm malých chlapcú. Nepotřebuji te a ty me také nepotřebuješ.
Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícúm lišek.
Ale když si me ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na svete a já zase pro tebe jedinou na svete...
Začínám chápat, řekl malý princ. Znám jednu kvetinu ... myslím, že si me ochočila...
To je možné, dodala liška. Na Zemi je videt všelicos...
Ó, to není na Zemi, řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvedavost:
Na jiné planete?
Ano.
Jsou na té planete lovci?
Nejsou.
Ach, to je zajímavé! A slepice?
Také ne.
Nic není dokonalé, povzdychla si liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu:
Múj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne.
Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní.
Trochu se proto nudím. Ale když si me ochočíš, bude múj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk krokú, který bude jiný než všechny ostatní.
Ostatní kroky me zahánejí pod zem.
Ale tvúj krok me jako hudba vyláká z doupete. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy.
Bude to opravdu nádherné, až si me ochočíš. Zlaté obilí mi te bude připomínať.
A já budu milovat šumení vetru v obilí...
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
Ochoč si me, prosím! řekla.
Velmi rád, odvetil malý princ, ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu vecí.
Známe jen ty veci, které si ochočíme, řekla liška. Lidé už nemají čas, aby neco poznávali. Kupují u obchodníku veci úplne hotové. Ale ponevaž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.
Chceš-li přítele, ochoč si me!
Co mám delat? zeptal se malý princ.
Musíš být hodne trpelivý, odpovedela liška. Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy.
Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Reč je pramenem nedorozumení.
Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž...

Druhý den prišel malý princ zas.
Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu, řekla liška.
Prijdeš-li například ve čtyri hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná.
Čím více čas pokročí, tím budu šťastnejší. Ve čtyři hodiny budu už rozechvelá a neklidná; objevím cenu štestí!
Ale budeš-li přicházet v rúznou dobu, nebudu nikdy vedet, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád.
Co to je řád? řekl malý princ.
To je také neco moc zapomenutého, odpovedela liška, to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé.
Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s devčaty z vesnice.
Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice.
Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a nemela bych vubec prázdniny.
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se priblížila hodina odchodu.
Ach budu plakat, řekla liška.
To je tvá vina, řekl malý princ. Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtela, abych si te ochočil...
Ovšem, řekla liška.
Ale budeš plakat! namítl malý princ.
Budu plakat, řekla liška.
Tak tím nic nezískáš!
Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.
A potom dodala: Jdi se podívat ješte jednou na rúže.
Pochopíš, že ta tvá je jediná na svete.
Prijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství.
Malý princ odbehl podívat se znovu na rúže.
Vy se mé ruži nepodobáte, vy jeste nic nejste, řekl jim. Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily.
Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícum jiných lišek.
Ale stala se z ní má přítelkyne a teď je pro mne jediná na svete.
A rúže byly celé zarazené.
Jste krásné, ale jste prázdné, pokračoval. Není možné pro vás umřít.
Pravda, o mé rúži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá.
Ale ona jediná je dúležitejší než vy všechny, protože práve ji jsem zaléval.
Protože ji jsem dával pod poklop. Protoze ji jsem chránil zástenou.
Protože jí jsem pozabíjel housenky (krome dvou nebo trí, z kterých budou motýli).
Protože práve ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce nekdy mlčela.

Protože je to má rúže.

A vrátil se k lišce.
Sbohem..., řekl.
Sbohem, řekla liška. Tady je to mé tajemství, úplne prostinké: správne vidíme jen srdcem.
Co je duležité, je očím neviditelné.
Co je dúležité, je očím neviditelné, opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
A pro ten čas, který jsi své ruži venoval, je ta tvá ruže tak dúlezitá.
A pro ten čas, který jsem své rúži venoval..., řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
Lidé zapomneli na tuto pravdu, řekla liška. Ale ty na ni nesmíš zapomenout.
Stáváš se navždy zodpovedným za to, cos k sobe připoutal. Jsi zodpovedný za svou rúži...
Jsem zodpovedný za svou rúži..., opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.