Kvetinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe.
Na jeho planete rostly prosté kvetiny, ozdobené jedinou radou okvetních plátku.
Nezabíraly místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v tráve a potom večer uvadaly.
Ale tahle kvetina vyklíčila jeden den ze semene privátého buhvíodkud a malý princ bdel velmi pozorne nad tímto výhonkem,
který se nepodobal jiným produktúm. Mohl to být nejaký nový druh baobabu.
Keřík však náhle přestal rúst a začal hnát do kvetu.
Malý princ, který byl pri tom, když vyřasil obrovský pupen,
dobře tušil, že z neho vypučí neco zázračného,ale kvetina se ve svém zeleném příbytku kráslila nekonečne dlouho.
Pečlive si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvetní plátky jeden po druhém. Nechtela se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtela se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to parádnice!
Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala práve při východu slunce.
A kvetina, která se tak pečlive připravovala, řekla zívajíc:
Ach, práve jsem se probudila... Prominte, prosím... Jsem ješte celá rozcuchaná...

Malý princ nemohl v té chvíli skrýt svúj obdiv:
Jak jste krásná!
Že ano, odpovedela tiše kvetina. A prišla jsem na svet zároveň se sluncem...
Malý princ správne uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala!
Myslím, ze je cas posnídat, dodala po chvilce, byl byste tak hodný a postaral se o mne...
A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil kvetinu.

Tak ho velice brzy potrápila svou ponekud plachou marnivostí.
Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi:
Jen ať si přijdou tygři se svými drápy!
Na mé planete přece nejsou tygři, namítl malý princ, a tygři trávu ani nežerou.
Já nejsem tráva, odpovedela jemne kvetina.
Ó, prominte...
Já se tygru vúbec nebojím, ale mám hrúzu z prúvanu. Nemáte, prosím, nejakou zástenu?

Hrúzu z prúvanu... Pro rostlinu to není práve šťastné, řekl si malý princ.
S touhle kvetinou je potíž...
A večer me dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatne položené.
Tam, odkud přicházím...
Ale zarazila se. Prišla jako semeno. Nemohla z jiných svetú nic poznat.
Zahanbena, že se nechala chytit pri pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo trikrát zakašľala, aby malého prince upozornila, že udelal chybu:
A co ta zástena?
Chtel jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!
Tu nucene zakašľala, aby v nem přece jen probudila výčitky svedomí.
A tak malý princ, ačkoliv mel dobrou vúli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval.
Bral vážne bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.

Nemel jsem ji poslouchat, sveřil se mi jednoho dne.
Kvetiny nesmíme nikdy poslouchat.
Musíme se na ne dívat a vdechovat jejich vúni. Moje kvetina naplňovala vúní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho tešit.
Historka s drápy, která me tak dopálila, mela ve mne vzbudit vlastne nehu...
A ješte se mi sveřil:
Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Mel jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala me vúní a jasem. Nemel jsem, myslím, kdy utéci. Mel jsem pod jejími chabými lstmi vytušit nežnost.
Kvetiny si tak odporují! Ale byl jsem príliš mladý, abych ji dovedl mít rád.